David Gaider o tvorbě rozdělovacích, postavami řízených společníků ve hře Dragon Age II

David Gaider—hlavní scenárista prvních tří dílů série Dragon Age a široce uznávaný jako architekt světa Thedas—úmyslně navrhoval každého společníka ve hře Dragon Age II tak, aby vyvolal u hráčů silné, instinktivní reakce.

Přijetí polarizace jako narativního cíle

Fanoušci mají k všem aspektům hry Dragon Age II vášnivé a často značně rozdělené názory: k jejímu akčně zaměřenému boji, k jejímu úzce zaměřenému příběhu, který klade důraz na přežití jediného města místo na záchranné mise celého světa, a zejména k jejímu souboru postav. Klíčové je, že tyto intenzivní a někdy i kontroverzní fanouškovské reakce nebyly náhodné—byly to záměrné návrhové cíle.

“Pokud se někdo k postavě chová lhostejně, říkám si: ‚No, asi jsem svou práci opravdu neudělal,’” uvedl Gaider v retrospektivním rozhovoru pro TheGamer. “Když píši složitou postavu, jediné, co chci, je být schopen vysvětlit její světonázor v hlavě. Pokud se mi to podaří – ať už jde o Andersa nebo Loghaina – vím, že jsem úkol splnil.”

Přeformulování sázek: od epického měřítka k lidské blízkosti

Tato důraz na morálně komplexní a emocionálně nabité postavy vycházela přímo ze záměrně zmenšeného rozsahu hry Dragon Age II. Během vývoje Gaider zpochybnili základní RPG konvence:

• “Potřebujeme vůbec mít velkého zlého?”
• “Musí být sázky vždy takové, že zachraňujete celý svět?”
• “Můžeme udělat něco, co bude více zaměřené na postavy a více spojené s přežitím?”

Dále upřesnil: “Je velmi obtížné donutit hráče, aby se zajímali o fantastickou zemi nebo fantastický svět, ale snadné je donutit ho, aby se zajímal o konkrétní osobu. Právě proto jsme měli těch šest společníků—šest odlišných cest, jak hráče hluboce zapojit do děje.”

Kontext vývoje: ambice omezená praktičností

Podle Gaidera byla hra Dragon Age II původně zamýšlena jako „mnohem rozsáhlejší“, než jaká nakonec vznikla, avšak vnější omezení—včetně požadavků od EA—vedla ke značné změně směru. Zvláště poznamenal, že BioWare tehdy „nevěděla, jak vytvořit malou hru“—čímž se konečná, intimní a společníky zaměřená realizace stala zároveň kreativní nutností i definující inovací.